Neutrální běžci s klenbou v normě zvládnou většinu tlumených bot bez omezení. Pronátoři, kterým se noha při dopadu stáčí dovnitř, potřebují stabilizační botu s pevnější vnitřní stranou podrážky — bez ní se časem přetěžují kolena a kyčle. Napoví rozběhaná stará obuv: nerovnoměrně sešlapaná vnitřní hrana je typický signál pronace.
Silniční model má hladkou podrážku a nižší hmotnost, na mokré trávě nebo blátě ale drží hůř. Trailová bota má hlubší vzorek a tužší špičku proti kořenům a kamenům, na rovném asfaltu je zbytečně těžká. Kdo běhá po smíšených cestách — chodník i lesní pěšina — vystačí si se silničním modelem se středně hrubým vzorkem.
Velikost volte s prostorem na špičce zhruba na šířku palce, noha při běhu mírně otéká a natahuje se dopředu. Životnost tlumení je omezená i bez viditelného opotřebení podrážky — po několika stovkách kilometrů pěna ztrácí pružnost, i když bota navenek vypadá zachovale.
Podle povrchu a dopadu nohy, ne podle značky. Na silnici a dráhu volte lehké tlumené boty s hladkou podrážkou, do terénu model s hlubším vzorkem. Pronátoři s vbočenou patou potřebují stabilizační botu, neutrální běžci si vystačí s obyčejným tlumeným modelem.
Zkuste křížové šněrování s vynechaným otvorem přes nárt, pokud vás bota tlačí shora. Patu naopak dotáhněte technikou heel lock — poslední dvě očka provlečte do smyčky na téže straně a tkaničku protáhněte křížem, pata se tak líp zafixuje a nesklouzává.
Orientačně po 600 až 800 kilometrech, u lehčích běžců i později. Tlumicí pěna ztrácí pružnost postupně a navenek to bota nemusí ukazovat, proto sledujte spíš najeté kilometry než vzhled podrážky.
Na příležitostnou chůzi nebo posilovnu ano. Pravidelný trénink sportu s rychlými změnami směru na hřišti ale bota s podélným tlumením nezvládá stejně dobře jako specializovaná sálová nebo kopačková obuv, kotník ani boky v ní nemají dost opory.