Tři vlastnosti dohromady: nulový vzestup paty nad špičku (zero drop), tenká podrážka bez tlumicí pěny a dostatečně široká špička, do které se vejdou i roztažené prsty při zatížení. Chybí-li jen jedna z nich, o skutečnou barefoot botu nejde, i kdyby se tak jmenovala.
Lýtka a drobné svaly chodidla, které klasická obuv s tlumením a oporou nechává líné, si na novou zátěž musí zvyknout postupně. Většina lidí začíná s pár hodinami denně a v průběhu týdnů čas prodlužuje — kdo přejde rovnou na celodenní nošení, často řeší bolest achilovky nebo plosky.
Lidé s výraznými otisky, po operaci nohy nebo s diagnostikovanou vadou chodidla by měli přechod probrat s ortopedem, tenká podrážka totiž nemá žádnou korekční funkci. Na zamrzlý chodník nebo ostrý štěrk bez zvyku bota taky nechrání tolik jako klasická obuv s tlustší podešví.
Ano, ale až po adaptaci — přechod na barefoot běh mění techniku dopadu z paty na střed nebo špičku chodidla a zatěžuje lýtka jinak, než jsou zvyklá. Začátečníci by měli barefoot běh zařazovat postupně, ne nahradit jím celý trénink hned.
Ano, to je jeden ze základních znaků. Prsty se při odrazu přirozeně roztahují do stran, a pokud jim to zúžená špička neumožní, hrozí otlaky a časem i deformace jako vbočený palec. Užší barefoot model tak funkci ztrácí, i když má tenkou podrážku.
Ano, ale vyrobit tenkou a přitom dostatečně teplou podrážku je technicky náročnější než u letní boty. Zimní barefoot modely proto bývají dražší a zateplení řeší spíš membránou a izolační vložkou než tloušťkou podešve, aby neztratily ohebnost.